Ačkoli to není mým zvykem, začnu dnes trochu zeširoka a ne zcela v happy módu. Co si budeme nalhávat? Nálada ve společnosti je opravdu dost „blbá“. Stresující nejistota, obavy z budoucna, strach o životy nás a našich blízkých, postrádání pocitu bezpečí atd. vyvolává jistou protireakci. Jsme příliš úzkostní, přepadají nás depky, blbě spíme, nesnesitelná únava by se dala krájet jako mlha nad Rákosníčkovým rybníkem. Protože naše fyzično je s psychičnem neodmyslitelně propojeno, začíná křičet na poplach! Úporné hlavoboly střídají vleklé zádoboly, je nám zle od žaludku, alergie kam se podíváš, astma, revma, moribundus… Aktuální kolektivní „psychóza“ v nás může vyvolávat a postupně odhalovat dlouhodobě skryté nedohojené emoce, bolesti a těžká životní traumata, která dřímala hluboko zasunutá kdesi v našem podvědomí.

Ráda bych se podělila o zajímavou a progresivní terapeutickou metodu, která se umí s těmito náročnými životaboly potkat „face tu face“ , vytáhnout je jako trn z paty a jemně láskyplně zahojit.

"Přijdou v životě chvíle, kdy se chcete „zabít“

Terapeutickou metodou regresní terapií neboli „regreskou“ se věnuji přes deset let. Jak už to bývá, nic není náhoda. Tehdy jsem sama procházela silnou osobní krizí. Navenek vše v mém životě vypadalo jako zalité sluncem. Vlastní dům, krásná rodina, skvělý manžel, zdravé děti, každoroční dovolené u moře, na lyžích, bezva přátelé atd. Co více bych si mohla přát? Duševně jsem však neskutečně strádala, ztrácela jsem smysl svého života, propadala jsem se do úzkostných stavů a sebelítostivých uplakaných chvilek. Když to řeknu hooodně nadneseně, chtěla jsem se „zabít“. Nikomu jsem se nemohla svěřit. Byla jsem si jistá, že by mě nikdo nepochopil. Názory ostatních, co vlastně chce princezna rozmazlená, nebo co jí chybí, vždyť má všechno… atd. jsem si dovedla živě představit. A tak jsem přehrávala život, šla z role do role, křečovitě se culila na celý svět a přitom pomalu ale jistě ztrácela sebe sama… Kdo prožil, nebo prožívá …ten ví, o čem mluvím.

Začala jsem hledat alternativní způsoby práce sama se sebou. Jedním ze zásadních „nakopávaců“ mého života byla právě regresní terapie u Leničky Blahutové, která byla pro mě vesmírným zjevením a posléze také duchovní učitelkou, lektorkou a kamarádkou. Regrese mi pomohla otevřít své srdce, duši, nitro, celé své bytí. Pochopit se, poznat svou duši, důvěřovat si, autenticky se prožít. Před touto regresní zkušeností jsem si nepřipouštěla možnost, že by někdo z mých blízkých, rodičů, prarodičů, sourozenců atd. mohl mít slušný podíl viny na mém životním nastavení. A už vůbec jsem si nepřipouštěla možnost vyříkat si s nimi,byť imaginárně, z očí do očí, co si myslím, co cítím, co mě celý život štvalo, bolelo táhlo ke dnu. Neuměla jsem pracovat se svými strachy, běsy, stíny…

Co však bych ráda zdůraznila, regrese vás nikdy nepustí dál, než vaše tělo i duše unese. Nejedná se o nic „ezošského“, jak si mnozí myslí. Příjemný relaxační stav usnadní našemu vědomí i nevědomí uklidnit se a pod jemným vedením terapeuta je dovoleno našemu „bytí“ nahlédnout do vlastního sklepení. Znám spoustu psychologů, psychoterapeutů a koučů, kteří s imaginací a vizualizací úspěšně pracují. Jen používají jiné názvosloví, než např. čakry, duše, intuice atd. Nicméně samotný způsob a filozofie terapie je velmi podobný. Jestli regrese je nebo není příliš „ezo“? Na to si musí najít odpověď každý sám. Není však důležitější fakt, že pomáhá? Co si o tom myslite vy?

Draha Fikáčková, Oáza Alterna