Pomineme-li současnou pandemickou situaci, jsem přesvědčena, že v žádné jiné době, jsme se neměli lépe a bezpečněji, než právě teď? Nevíme, co přinášejí hrůzy války nebo náboženské konflikty, neprožíváme hladomor, zdravotní kliniky a ambulance oprašují naše bolístky na každém rohu, supermarkety praskají ve švech, logistické firmy rozvážejí nejrůznější zboží do všech koutů naší země, pitná voda je samozřejmostí, kupujeme drahá auta, létáme na dovolené k moři. Omrzel nás starý mobil? Nu co, koupíme nový… Hurá! Chvilka pomíjivého štěstí na míru. Ukojená touha našeho ega. To vše jen do okamžiku, než ze zatáčky vyjukne další splín a další nutkavá potřeba jej ukonejšit. Užíváme si vymožeností dnešní doby, které nám zpříjemňují život.

To všechno by bylo v pořádku. Kdybychom díky těmto privilegiím a výdobytkům vědy a techniky naplnili své životy štěstím až po strop. Jenže to se bohužel neděje!

"Rychlost životního tempa a pravděpodobnost pádu do propasti je přímo úměrná"

Na každém kroku nás pronásleduje stres, deprese, úzkosti, strachy, nenávist, zášť, tlak na výkon. Týrá nás syndrom vyhoření, životní prázdnoty, vnitřní samoty a nenálady. Trpíme nespavostí, ztrátou smyslu života, nebaví nás vztahy, netěší nás práce, máme zdravotní problémy, které jsou často psychosomatického rázu… a tak bych mohla pokračovat do nekonečné osmičky.

Ordinace psychologů, psychiatrů, psychoterapeutů, koučů jsou přeplněné. Na termín dětského psychologa můžete spolehlivě čekat i několik měsíců.

Geometrickou řadou stoupá užívání antidepresiv, pojistek proti nespavosti, pomocných berliček na naše fobie a strachy, závislost na alkoholu, či jiných návykových látkách, díky kterým si vytváříme přijatelnější pohled na svět.

Co se to s námi, lidmi, bytostmi téměř dokonalými, stalo? Co nám vlastně schází? Proč neumíme svůj život žít tzv. na „plno“? Přitom se o něj tak bojíme. Věřím, že se shodneme na faktu, že život je dar, který se nedá ani vrátit, ani reklamovat nebo vyměnit za jiný kus. Náš čas v této podobě máme vyměřený. Je to vzácná surovina, se kterou nakládáme jako s recyklovatelným odpadem.

Naše životy se podobají instantní polévce. Zalít horkou vodou, rychle zhltnout, nevychutnat si její vůni, ani chuť a sprintovat k dalším cílům. Ano žijeme instantně, ale né šťastně! Všichni na této zemi bez výjimky jedeme do stejné cílové stanice. Jsem přesvědčena, že kvalitu dopravního prostředku a rychlost jízdy můžeme do značné míry regulovat sami. Pokud máme možnost volby a odvahu převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí. Na cestě za štěstím vám mohu být pozorným průvodcem a zkušeným rádcem.

Přeji nám všem život v první třídě. A rychlost? Není přece kam spěchat!