Procházíte se lesem a posloucháte zpěv ptáků? Žehlíte prádlo a vnímáte jeho hebkost a vůni? Tančíte s partnerem a užíváte si vzájemnou harmonii a sladění? Cítíte intenzivní chuť čerstvé kávy, kterou si vychutnáváte na terase s nohama na stole? Řídíte auto a jste maximálně bdělí v silničním provozu? Trápí vás zub a chce se vám bolestí vyskočit z okna!?

Ačkoli to není mým zvykem, začnu dnes trochu zeširoka a ne zcela v happy módu. Co si budeme nalhávat? Nálada ve společnosti je opravdu dost „blbá“. Stresující nejistota, obavy z budoucna, strach o životy nás a našich blízkých, postrádání pocitu bezpečí atd. vyvolává jistou protireakci. Jsme příliš úzkostní, přepadají nás depky, blbě spíme, nesnesitelná únava by se dala krájet jako mlha nad Rákosníčkovým rybníkem. Protože naše fyzično je s psychičnem neodmyslitelně propojeno, začíná křičet na poplach! Úporné hlavoboly střídají vleklé zádoboly, je nám zle od žaludku, alergie kam se podíváš, astma, revma, moribundus… Aktuální kolektivní „psychóza“ v nás může vyvolávat a postupně odhalovat dlouhodobě skryté nedohojené emoce, bolesti a těžká životní traumata, která dřímala hluboko zasunutá kdesi v našem podvědomí.

„Už toho mám dost, odejdu od něho… Šéf mě zase seřval, dávám výpověď, hned… Prodávám barák a stěhuju se na Honolulu… Dejte mi všichni svatý pokoj!!!“

Určitě jste se i vy setkaly ve svém životě se situací, kdy jste smutné, zoufalé, vyčerpané, frustrované. Znáte velmi důvěrně tyhle zoufalé výkřiky, kdy si nevíte rady a nejraději byste utekly od všeho a od všech třeba na konec světa? Pokud se jedná o krátkodobé výkyvy emocí díky běžným životním „úpadům“, rozdýchejte je, vykřičte se, vyplačte a nechte je odplynout. Věřte mi, funguje to.

Milí přátelé, dovoluji si vám snad poprvé v životě postěžovat. Chytla jsem „virku“. Nesnáším tyhle blbé stavy! Vleklá únava, kašel, že si nemůžeš od plic ani zanadávat. Rýma, na kterou muži umírají. Všechno na sobě vás bolí a když už se vám nechce ani pro dvojku bílého do lednice, přepadne vás akutní panická ataka, že vám tu dobrotku v podobě výběru z hroznů zrecykluje další člen rodiny! Decentně bez vulgarizmů bych popsala svůj momentální zdravotní stav jako autentickou „ne – moc“.

„Co je smyslem mého života?“ Je vaše velmi častá otázka a ve vašich smutných očích a zraněných srdcích vidím touhu a naději, že ode mě dostanete jasnou odpověď. Opět a znova a stále dokola se při svých terapiích a meditačních setkáváních v Oáze Alterna věnujeme tématu "smysl života". Na začátku po vás chci, ať potrápíte své mozkové závity a zkusíte si odpovědět sami. Fantazii se meze nekladou…

„Už se podzim blíží, už mě loupe v kříži…“ zpívá se v jednom oldschoolovém songu z dávných let minulých. Z úcty k autorům této hitovky se nehodlám pitvat v autentičnosti textu. Rým je rým a basta! Kdyby však hitmakeři vládli znalostmi z tradiční čínské medicíny, což díky totalitnímu režimu byla těžká utopie, zakomponovali by loupáni v kříži do vánočních balad. Věděli by totiž, že sychravý a vlhký podzim vládne především našim křehkým plicím a jejich životnímu parťákovi – tlustému střevu. Zvláštní dvojka, že? Zpívat však o problémech naší peristaltiky potažmo kvality stolice mi přijde žinantní i dnes!

„Všichni ženatí chlapi jsou chrobaliví až na kost!“ , povzdechla si moje kamarádka a rezignovaně rozhodila rukama. Příběh jako jeden z mnoha, story jako přes kopírák. Ženatý muž versus svobodná žena. Většinou mladší a krásnější, než „ta“, kterou vlastní doma. Nespokojený, frustrovaný, unavený životem, dětmi, stresem z práce a hlavně manželkou, která mu na rozdíl od vás vůbec nerozumí, vzájemné intimní chvíle roztály jako loňský sníh hned po porodu jejich dětí etsetera.